Klanění tří králů

Od Vriese ke Quadrimu

Převezení reliéfu Klanění Tří králů v květnu 1998 z třiatřicetileté zápůjčky v Obrazárně Pražského hradu (od 1965) zpět na brandýský zámek vzbudilo pozornost stejně nečekanou, jako zaslouženouⁱ. Reliéf je unikátní, umělecky výjimečné dílo, jehož originál má neopakovatelnou působivost, jak může citlivému pozorovateli potvrdit porovnání s dojmem z jinak velmi zdařilé kopie, vystavené v budově Okresního muzea.

Polychromovaný, zčásti zlacený tzv. mramorový štuk (na železné konstrukci) o vnějších rozměrech 167 x 118 cm je rozvržen jako zrcadlový obraz ku Klanění Tří králů Albrechta Dürera z cyklu dřevořezů věnovaných životu Panny Marie (kol. 1503). Syté barvy, kterými se vyznačují především pestrá roucha, ale i pleť postav, s detaily místy pozlacenými, připomínají barevnou škálu obrazů Bartolomea Sprangera především ve spojení zelených, červených a zlatohnědých tónů, evokujících polychromie pozdně gotických oltářů. Některými slohovými rysy reliéf upomíná na práce Benvenuta Celliniho a Giovanniho da Bologna. Postava Madony je zde ztvárněna s neobyčejně graciézním citovým výrazem a spolu s třemi králi tvoří přirozený střed celého výjevu. Všechny postavy umístěné v popředí jsou detailně propracovány. V průhledu za hlavním výjevem navazují architektura města a další figury znázorňující obyvatele města, poutníky s exotickým velbloudem a dvojici andělů. Postavy jsou zpodobněny ve stylizovaných římských oděvech. Rovněž ty jsou bohatě propracovány.

Podle místní tradice byl reliéf vytvořen pro brandýský zámek za Rudolfa II. jako součást oltáře, tehdy patrně ještě staré zámecké kaple, stejného zasvěcení. Téma reliéfu se někdy kladlo v souvislost se skutečností, že Rudolf II. byl na Brandýse třetím habsburským králem.

V nové době byla existence reliéfu připomenuta v soupisu památek karlínského okresu k roku 1901ⁱⁱ. Tehdy byl reliéf umístěn v ,,přízemní kobce před schodištěm v severní části zámku". Autoři soupisu E. Šittler a A. Podlaha změřili jeho rozměry na 1,65 m výšky a 1,16 m šířky. Dílo pokládali za po několikáté natřený odlitek "výborného " italského originálu.

Reliéf byl podrobněji prozkoumán a ošetřen až v roce 1937 J. Valou a na tomto základě o dva roky později restaurován J. Brůhou, který upevnil uraženou hlavu černého krále a domodeloval zničenou hlavu mladíka se psem. Bronzový nátěr, který vše pokrýval, byl tehdy ponechánⁱⁱⁱ. Dílo však nebylo zařazeno do stálé expozice a zůstalo po většinu času v depozitářích, dlouhodobě uloženo v prostoru velké kaple, tehdy ještě přepažené příčkou, mezi ostatními deponáty.

Snad prvním, kdo označil reliéf za originál ze štuku a přesvědčivým slohovým rozborem také navrhl stanovení autorství byl roku 1939 A. Ziolkovski. Za autora označil známého dvorního sochaře Rudolfa II. Adriaena de Vries. Atribuci přijal o rok později i H. Vollmer. O deset let později tuto atribuci popřel E.W. Strohmer, ale roku 1954 ji opět uznal Hans Kauffman^vi.

Vries byl označen za autora i při vystavení díla krátce před rokem 1965. S tímto autorským určením byla také v regionálním tisku publikována fotografie^v, řada dalších zmínek^vi, a později i pořízena a instalována sádrová kopie celého reliéfu v prostorách Okresního muzea Praha-východ^vi. Mezitím byl reliéf po novém uměleckohistorickém průzkumu, provedeném J. Neumannem, převezen do Prahy k další restauraci do dílny Národní galerie, kde B. Blažková a J. Tesař odstranili bronzový nátěr a obnovili původní polychromii (1965-1966). Restaurované dílo pak bylo umístěno v Obrazárně Pražského hradu opět s připsáním Vriesovi.

Domněnku o autorství utvrdil J. Neumann^viii položením vzniku díla do počátku 17. století a odhadem, že zadavatelem reliéfu mohl být císař Rudolf II. Hypotézu o Vriesovi jako autorovi vyslovil po slohovém rozboru, ve kterém naznačil i možné výhrady, ale který uzavřel slovy, že "lze však Vriesovo autorství s jistotou prokázat". K tomuto závěru vedlo J. Neumanna porovnání brandýského reliéfu s reliéfem Vriesovy Herkulovy fontány v Augsburku (do 1602), kde se oprávněně jevila podobnost v pojetí prostoru, v kresbě architektury, v podání velkých postav rámujících výjev a ve výběru pohybů a lidských typů. Neshodoval se ovšem užitý materiál, neboť není obecně známo žádné Vriesovo dílo provedené v sádře. Brandýský reliéf shledal J. Neumann navíc za dílo zjevně zralejší, překonávající Vriesovy augsburské práce vybranou jemností a precizností provedení. To však podle J. Neumanna "bylo motivováno významnou zakázkou a intimnějším určením díla ". Této kvality mělo být dosaženo právě díky poddajnosti použitého materiálu. Atribuce Vriesovi předkládala reliéf jako jediné známé štukové a navíc polychromované dílo tohoto předního rudolfinského sochaře. J. Neumann se při tom odvolával také na kusé zprávy o nedochovaných štukových reliéfech z výzdoby Španělského sálu, která vznikla v době, kdy v Praze působil Vries.

O původní štukové výzdobě Španělského (Velkého, Nového) sálu Pražského hradu se však prokázalo, že byla dílem jiného věhlasného umělce - Giovanniho Battisty Quadriho - kterého k této práci pozval do Prahy jako odborníka na štuk právě Ardiaen de Vries, neboť se sám štukem nezabýval. Údaje o tom pocházejí od Quadriho spolupracovníka a nástupce Ernsta Heidelbergera^ix.

Určení autorství reliéfu opravila až poměrně nedávno (1988/1991) E. Fučíková^x, a to na základě již dříve (1936) publikovaného, ale opomenutého Quadriho vlastnoručního seznamu z roku 1611, dochovaného v opisu z počátku 18. století. V tomto seznamu uvedená poslední, devátá položka je oltář, který Quadri zhotovil výslovně pro Brandýs a za který dostal zaplaceno 120 tolarů teprve roku 1617^xi. Dílo je popsáno jako "ein grosser Altar verfertiget mit Bildern, Sä ulen, Gesimbsern und anderen Historien, mit allerley Farben von Materi " ^xii(Velký oltář vyhotovený s obrazy [ portréty osob] , sloupovím, římsami a dalšími výjevy, v celé hmotě pestrobarevný ). Zprávu o oltáři, který Quadri vytvořil pro Brandýs, lze nalézt i v Tomanově Novém slovníku čs. výtvarných umělců (1950)^xiii, shodu s dochovaným brandýským reliéfem však postřehla a prokázala skutečně až E. Fučíková.

Giovanni Battista (Jean Baptist) Quardi, jehož datum ani místo narození nejsou známy, byl uměleckými kořeny spjat s odkazem dílny Giovanniho da Bologna^xiv. Jako specialista na štuk, sádru a pálenou hlínu na sebe upozornil v Brixenu, kde pracoval za vedení Hanse Reichleho, s nímž se zde podílel mj. na vytvoření souboru 44 terakotových soch příslušníků habsburského rodu k výzdobě paláce kardinála Andrease. Působil také jako ceroplastik - modeloval z vosku. V Brixenu prokazatelně pracoval ještě v roce 1605. Z let 1607-11 jsou však již známy Quadriho práce pro Rudolfa II. a od 1615 je jeho činnost v Praze ve službách Rudolfa II. a Matyáše doložena i písemně. E. Fučíková se domnívá, že vznik oltáře pro Brandýs lze vymezit již před rok 1611^xv, tedy do doby, kdy Quadri pracoval na Pražském hradě na mj. na výzdobě devíti výklenků Nového (Španělského) sálu monumentálními štukovými sochami. Roku 1618 byl Quadri povolán do Vídně, kde však téhož roku zemřel.

Válečný vpád Švédů, neúprosný běh času a přestavby pak způsobily, že Quadriho štuková výzdoba na Pražském hradu byla zničena a nahrazena jinou. Ačkoli tedy Quadri zanechal v Čechách dílo nevšedně rozsáhlé a umělecky nepochybně vynikající, do našich dob se dochovala pouze jediná část - unikátní oltář Klanění Tří králů, a to právě díky jeho určení a umístění na Brandýs.

ⁱQuadriho reliéf je zpátky na brandýském zámku, TOK VII, 1998, č. 8, str. 1; Městské noviny, č. 13., 1998, str. 1.
ⁱⁱA. Podlaha - E. Šittler: Soupis památek historických a uměleckých XV, okres Karlínský, Praha 1901, str. 142-153.
ⁱⁱⁱJ. Neumann: Obrazárna Pražského hradu. 2. vyd., Praha 1966, str. 291-293.
^ivJ. Neumann: Obrazárna Pražského hradu. 2. vyd., Praha 1966, str. 291.
^vVl. Loyda a kol.: Průvodce sbírkami Muzea v Brandýse n. L. - Staré Boleslavi, vyd. Okresní vlastivědné muzeum Praha-východ 1965, str. 5, 20.
^viVl. Loyda - I. Kudrnová: Průvodce památkami Brandýsa - Boleslavi, vyd. MěstNV spolu s Okresním vlastivědným muzeem Praha-východ, 1. vyd. 1967, str. 14; 2. vyd. bez vročení, str. 9; aj.
^viiVl. Loyda - I. Kudrnová - J. Žalman: Průvodce památkami Brandýsa - Boleslavi, vyd. MěstNV spolu s Okresním vlastivědným muzeem Praha-východ, 2. vyd. bez vročení, str. 9.
^viiiJ. Neumann: Obrazárna Pražského hradu, 2. vyd., Praha 1966, str. 291-193.
^ixE. Fučíková, Giovanni B. Quadri a sochařství počátku 17. století na Pražském Hradě, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře, Praha 1991, str. 30.
^xE. Fučíková - B. Bukovinská - I. Muchka: Umění na dvoře Rudolfa II. 1. vyd. německy Artia Praha 1988, 2. vyd. česky Aventinum Praha 1991, str. 131, 244.; E. Fučíková: Malířství a sochařství na dvoře Rudolfa II v Praze, str. 218-219, in: O. J. Blažíček a kol.: Dějiny českého výtvarného umění, II/I, Academia Praha 1989, 390 s.
^xiE. Fučíková: Giovanni B. Quadri a sochařství počátku 17. století na Pražském Hradě, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře, Praha 1991, str. 28 - 34; o. c. Jahrbuch, XXX, 1911 - 1912, II. Teil, reg. 20 262. O. Blažíček - V. Husa: Materialie k dějinám barokního výtvarnictví v Čechách I., Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1935, Praha 1936, str. 59 - 65. viz str. 64.
^xiP. Toman: Nový slovník čs. výtvarných umělců II (1950), vyd. Chagall Ostrava 1993, 782 s., str. 334.
^xiJ. Hausenblasová - M. Šroněk: Urbs aurea - Praha císaře Rudolfa II., vyd. Gallery Praga 1997, 256 s., str. 56-57, 61.
^xiE. Fučíková in: Rudolf II. a Praha - Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Evropy. Katalog vystavených exponátů, Praha 1997, str. 46
^xiiO. Blažíček - V. Husa: Materialie k dějinám barokního výtvarnictví v Čechách I., Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1935, Praha 1936, str. 59 - 65. viz str. 64.
^xiiiP. Toman: Nový slovník čs. výtvarných umělců II (1950), vyd. Chagall Ostrava 1993, 782 s., str. 334.
^xivJ. Hausenblasová - M. Šroněk: Urbs aurea - Praha císaře Rudolfa II., vyd. Gallery Praga 1997, 256 s., str. 56-57, 61.
^xvE. Fučíková in: Rudolf II. a Praha - Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Evropy. Katalog vystavených exponátů, Praha 1997, str. 46.